Steve Kell měl vždy blízko k přírodě, ale když oslavil osmnácté narozeniny, vůbec nevěděl, čím se chce živit. A tak nastoupil do banky. „Můj děda byl nadšený – byl přesvědčený, že se ze mě stane guvernér Bank of England,“ vzpomíná dnes devětapadesátiletý muž. Se svou profesní odyseou se svěřil deníku The Guardian.

„Jenže časem jsem se v tom přestal vidět,“ vypráví. Když mu bylo kolem třiceti, musel zůstat několik měsíců doma, protože mu lékaři diagnostikovali rakovinu varlat. „Nemohl jsem přestat myslet na to, jak je život krátký. Rozhodl jsem se, že chci dělat něco, co mě opravdu baví.“

Steve měl štěstí, našel totiž oporu ve své partnerce Rachael. Rozhodl se, že se vrátí do školy, a za dva roky získal diplom v oboru péče o venkovskou krajinu. „Praxi jsem měl v Kingsbury Water Parku v hrabství Warwickshire v Anglii, který má přes 240 hektarů. Dva dny po skončení praxe dal výpověď jeden ze strážců a já jsem nastoupil místo něj.“ To bylo před dvaceti lety.

SpolečnostSpolečnost

Největší ze zahradníků. Rodák z Horoměřic procestoval půlku světa, říkali mu Mrzák a orchideje sklízel po tunách

Práce strážce parku začíná po sedmé ráno, obnáší otevření areálu a jeho kontrolu. Denně Steve nachodí i šest kilometrů. Jeho úkolem je provázení školních skupin po lese a okolních loukách. „Věnujeme se různým aktivitám – lovíme vodní bezobratlé nebo hledáme brouky, aby děti poznaly, co v biotopech žije.“

Právě probouzení zájmu o přírodu patří k nejoblíbenějším částem jeho zaměstnání. „Největší radost mám z toho, když vidím, jak se děti nadšeně diví životu kolem sebe a nasávají nové poznatky.“ Když se ohlédne za svým předchozím pracovním životem, váží si své současné práce o to víc.

„Nezáleží na tom, jestli prší, sněží, nebo svítí slunce. To, že jsem venku, dýchám čerstvý vzduch místo vysedávání v klimatizované kanceláři, mi dává obrovský pocit svobody. Fyzicky jsem unavený, to ano. Jsem ale mnohem zdatnější, než kdybych pracoval uvnitř, zároveň nejsem v takovém stresu. Jsem šťastnější a spokojenější.“

Teprve nedávno se dostal se mzdou na úroveň, jakou měl v bance, když z ní před dvěma dekádami odcházel. Výplata mu ale stačí.

Manželka Rachael pracuje v kanceláři a vydělává víc, za rozhodnutím svého muže ale stojí. „Je ráda, že jsem tu změnu udělal, kvůli zdraví i duševní pohodě.“ Životní styl páru, z něhož vzešel dnes osmnáctiletý syn, omezením rozpočtu překvapivě neutrpěl a rodina přechod zvládla.

„Místo toho, abych vydělával peníze firmě, zlepšuju svět kolem sebe a předávám svou lásku k přírodě dalším lidem. Když jdu parkem, vítr mi fouká do tváře a kolem mě je divočina, cítím klid a radost,“ uzavírá Steve.

Obklopená přírodou je také Angela Musková. Živí se jako referentka pro práci s veřejností v organizaci Ramblers Scotland, která se zaměřuje na pěší turistiku a ochranu přístupnosti skotské krajiny. I dřív pracovala s lidmi, ale v podstatně odlišných podmínkách – byla totiž vězeňskou dozorkyní.

Když se před dvěma lety procházela se psem po vesnické krajině poblíž South Queensferry nedaleko Edinburghu, uchvátil ji západ slunce nad místními horami. „V tu chvíli jsem si uvědomila, že když jsem venku, mám čistou hlavu. Můžu dýchat, cítím klid,“ vzpomíná jednatřicetiletá žena.

O odchodu z vězeňské služby uvažovala už delší dobu. Vadilo jí přicházet i odcházet za tmy, práci uvnitř znepříjemňovala hlavně v zimě zamlžená okna. „Věznice je tvrdé prostředí a já jsem cítila, že tam už nemůžu být prospěšná tak, jak bych si přála,“ vzpomíná s odstupem.

Její současné zaměstnání není zase tak daleko tomu, co ji zajímalo už dřív. Po vysoké škole byla v rámci stáže instruktorkou outdoorových aktivit a dělala si kurz horského vůdce. Jenže si nevěřila a nakonec si netroufala vzít na sebe zodpovědnost, která je s profesí spojená. Dala proto přednost práci s jistotou kariérního růstu.

S dechberoucím západem slunce její kariéra vězeňské dozorkyně skončila. Nazítří dala Angela výpověď a ještě ten den si všimla inzerátu na pozici pracovníka komunitních programů v Ramblers Scotland.

Trendy v cestováníTrendy v cestování

Noční turistika na vzestupu: cestovatele láká objevování noční oblohy

„Spolupracujeme s uprchlíky, žadateli o azyl a lidmi z různých etnických menšin, tvoříme pro ně programy procházek a učíme je orientovat se v přírodě, aby získali jistotu, když si po skotské krajině vyrazí sami.“

Angela měla štěstí – kvůli nové pozici nemusela dělat kompromisy, dostala stejnou mzdu jako v předchozím zaměstnání. Zkušenosti z práce ve vězení se jí překvapivě hodí i teď – pořád jde o nutnost komunikovat s lidmi z různých prostředí, kromě toho je pořád pod širým nebem.

„Typický letní den začíná tím, že si sbalím batoh, nouzový přístřešek, lékárničku, náhradní pláštěnku a něco sladkého. Pak vyrazím na sraz se skupinou. Během procházky mi lidé často vyprávějí o květinách, stromech a horách ze své domoviny.“ Na cestě z jejích svěřenců většinou spadne každodenní stres, otevřou se a jsou nadšení z okolní přírody i ze společnosti ostatních účastníků kurzu.

Angela si všimla, že uprchlíci mají strach, že vstoupí bez povolení na cizí půdu – jak ale říká, příroda patří všem. Ve Skotsku koneckonců platí právo volného přístupu do krajiny. Zákon umožňuje procházet i soukromými pozemky, pokud výletníci neškodí a neničí cizí majetek.

„Domů se vracím plná energie – nejen proto, že jsem byla v venku, ale i kvůli tomu, že jsem se napojila na ostatní lidi. A to je skvělý pocit.“

TrendyTrendy

Čína stvořila novou generaci „krysích lidí“. Už nechtějí dřít pro režim, jen leží doma

Psychoterapeutka Michelle Burtonová se do prostředí farmy poprvé dostala díky své předchozí profesi. Vedla kurz pro mladé lidi bez práce a výlet byl jeho součástí. Dříve také vedla tým rodinných poradců. Na zemědělské usedlosti u města Monmouth ve Walesu se měli mladí lidé naučit nové dovednosti a Michelle byla jejich psychickou oporou.

„Když jsem přijela poprvé, děsila jsem se zvířat a štítila se hmyzu. Od šestnácti jsem celý život pracovala uvnitř. Neměla jsem ráda špínu a to, že bych pracovala venku, natož na farmě, mě nikdy ani nenapadlo. Ale ten týden mě opravdu bavil.“

Všimla si, že nové prostředí má přínos i pro mladé účastníky kurzu. „Říkala jsem si, že být v přírodě je čímsi osvobozující. Uklidňuje to a povzbuzuje lidi ke spolupráci. Když jsem viděla proměnu u mladých lidí, změnilo to i mě.“

Jak se kurzy opakovaly, sílil i pocit, že práce na farmě má smysl. „Místo strachu ze zvířat jsem cítila energii. Pamatuju si, jak jsem pomáhala nahánět ovce a shlížela s jedním mladým účastníkem do nádherného údolí řeky Wye. Napadlo mě: to je ono, sem patříš, tohle máš v životě dělat. Bylo to, jako bych se probudila.“

Po návratu do Lutonu se jí tak stýskalo po přírodě, že jí dcera pořídila dvě slepice, ale to nestačilo. Požádala proto lidi z farmy, aby jí dali vědět, kdyby se u nich uvolnilo místo. A to se o rok později opravdu stalo. „Bylo mi 55.“

Až do letošního odchodu do důchodu tam pracovala jako terapeutická koordinátorka pro děti, které na farmu přijížděly na pobyty. „Ve skupinách pracovaly se zvířaty, zahradničily nebo se staraly o farmu.“

Výhodou bylo, že se každému dítěti mohla věnovat zvlášť. „Během procházky, krmení jehňat nebo sázení keřů. Povídali jsme si o jejich zážitcích, pocitech nebo jsme jen mlčky seděli a poslouchali ptáky. Večer jsme hráli hry nebo si udělali táborák pod hvězdami.“

Pobyt na farmě Michelle omladil a dodal jí sebedůvěru. „Fyzicky, duševně i emocionálně se cítím silnější. Práce v přírodě mě uzemnila. Byla jsem na farmě jediná černoška a kolegům jsem poskytla důležité poznatky o tom, jak nejlépe podpořit děti, se kterými jsme pracovali. Viděla jsem, jaký dopad má moje práce – a to mě naplňovalo. Vím, že jsem tu zanechala pozitivní otisk.“

Po živobytí někde na vzduchu během dovolené zatoužil i dnes jednatřicetiletý Jay Rathod. Zrovna se snažil vyčistit si hlavu od myšlenek na práci, v níž prodával mobilní telefony, které – jak dnes říká – lidé stejně za čas vyhodí.

Uvědomil si, že většinu dne tráví za obrazovkou a bez pohybu. „Cítil jsem se izolovaný a moje práce mi připadala zbytečná. Chtěl jsem snížit svou uhlíkovou stopu a pečovat o přírodu. Toužil jsem zasadit něco, co mě přežije.“

Dal proto výpověď a zapsal se na dvouleté studium na zahradnickém učilišti. Sice se kvůli přestupu do jiného oboru musel smířit s nižším příjmem, ale díky zápalu školu dokončil dříve a ještě během závěrečných zkoušek se přihlásil do londýnského St. James’s Parku, který je jedním z osmi královských parků ve městě. Byl přijat a dnes vydělává stejně jako v kanceláři.

„Nejvíc mě baví, že je každý den jiný. Převážně se starám o údržbu zeleně a závlahového systému, hlídám, zda někdo park neničí, a zajišťuju bezpečnost návštěvníků.“ Spolupracuje ale také s policií, je v kontaktu s provozovateli kaváren, pomáhá třeba restaurátorům památek, je k ruce hlavnímu zahradníkovi nebo specialistovi na divoká zvířata. „Nedávno jsem krmil pelikány,“ vysvětluje Jay.

Denně teď nachodí až 20 tisíc kroků – když byl na home officu, ušel sedmkrát méně. „Takže jsem víc fit a také šťastnější, protože vím, že moje práce má smysl. Miluju, když vidím návštěvníky, jak si fotí rozkvetlé záhony nebo ptáky na stromech, které jsem sázel, a vím, že jsem k tomu přispěl.“

Fyzicky je po celém dni sice unavený, ale zase se cítí psychicky a emocionálně naplněný. Mladý muž si také všiml, že si ve volnu dokáže lépe odpočinout, zbavil se úzkostí a dokonce i lépe spí.

Nevadí mu ani nutnost pracovat za každého počasí. „Když prší, obléknu si pláštěnku, když je zima, vezmu si víc svršků. Na práci uvnitř mi nechybí vůbec nic,“ uzavírá.