Dobře víte, jak to dopadne. Ne nadarmo je společná dovolená pro rodinné vztahy stejně prima jako trojnásobné stěhování. Napřed zrušíte životní pojistku, abyste vyhověli své lepší polovičce; že jste jí letos ty Maledivy přece slíbili. Pak přesvědčíte ratolesti, že pejsek s vámi opravdu do letadla nemůže. Ne, nebude se mu stýskat. 

Postupem času zjistíte a vyřešíte, že není místo na nohy, že toalety jsou příliš daleko, že je moc horko, že ručníky nejsou tak pěkně složené jako loni, že místní vypadají jako cikáni, že ve vaší destinaci není tak levně, jak jste doufali, že ten přívěšek už nemají, že pivo nestojí za nic a nakonec, aby se k potížím přidalo ponížení, že takovouhle dovolenou byl všem čert dlužen. 

Kratší o částku, která vypadá jako telefonní číslo, se sežehnutým obličejem a mírně provinilým pocitem úlevy se o dva týdny později vytrmácíte z ruzyňského letiště. Odevzdaně naložíte patřičně vyboulené kufry do auta, a když pozdě večer dorazíte domů, sednete k počítači a začnete to celé plánovat nanovo.

Milosrdně přitom zapomínáte, jak budete o Vánocích nutit příbuzné, aby si co nejpozorněji prohlíželi vaše fotky. Chlupatý pupek pod palmou po třiačtyřicáté, a tady, podívej, tady měli plzeň! A kdybyste si nakrásně vzpomněli, nebudou vás trýznit výčitky svědomí, protože dobře víte, že téže tortuře podrobí oni vás. Tušíte, že se stejným kandovaným nadšením budete obdivovat, jak ten jejich malý hajzlík sedí s kloboučkem na hlavě ve vodě a v lučičce dlží žeuvu.

A přece to tak být nemusí. Stačí málo a můžete být na dva týdny tím, čím doopravdy být chcete: objevitelem, válečníkem, svůdcem, hrdinou, lovcem i boháčem. Mužem mocným, či dokonce svobodným, jehož vědomí rozpínají podněty vnější i vnitřní za hranice stanovené starostí o septik, brzdové destičky a cholesterol (ne nutně v tomto pořadí).

Důvod, pro který je zde řeč výhradně o mužích, netkví v podceňování žen, ba naopak. Jim klade běh světa za prioritu být ve vztahu k okolí Audrey Hepburnovou II., v čemž jim týdeník Hrot (ani nic jiného) nedokáže pomoci. Poté se jejich ambice pohybují na křivce, na jejímž začátku stojí Kleopatra a na konci Olga Hepnarová. Jsou tedy ve srovnání s muži praktické a rozumné a žádného střeleného rádce jim netřeba. Což ovšem pochopitelně neznamená, že si v následujících odstavcích nemohou vybrat i ony své příslovečně zakázané ovoce, hříšnou radost či prostě nekonvenční rozšíření obzorů.

Co se mužů týká, v každém z nás je kousek Leea Harveyho Oswalda, jak kdysi řekl Bob Dylan. Pro zdánlivě bezbarvého hrdinu Čapkova Obyčejného života byl určující zážitek, v němž hrála hlavní roli světaznalá osmiletá Rumunka. Pýcha vyhnala Ikara příliš vysoko a Tantala přiměla krást nektar. To všechno jsme a každý den se každý po svém snažíme nějak to přetlouci -vyžehlenou košilí, starostí o děti, modlitbou či darem na charitu.

A pak přijde dovolená. Sem s ní tedy. Následuje sedm oblastí, v nichž můžete své perverzi dát průchod, pokud jste ten typ. Nic z následujících odstavců nelze ovšem brát jakkoli vážně, nebo dokonce jako doporučení. Shodněme se pro začátek na formulaci, že jde o stimulaci zanedbávaných koutů fantazie. A třeba se na konci shodneme, že ony kouty jsou zanedbávané právem.

1. SBOHEM, POTRAVINOVÝ DIKTÁTE!

Nedělejte se - když vás nikdo nevidí, trávíte čas přepočítáváním kalorií. Váží-li bochník chleba 1,6 kila a na každých deset deka z toho připadá 200 kalorií, na kolik krajíců jej můžete nakrájet, abyste nepřesáhli své denní maximum, uvážíteli, že třikrát týdně návštěva fitness centra... A to je chvíle, kdy je na řadě exploze čelního mozkového laloku, nebo alespoň čas na změnu gardu.

Změna opravdu radikální vás může zavést mnoha směry. Exotických jídel, která našinci připadají všelijaká (stejně jako většině cizinců kapří mlíčí, u nás oblíbené), najdete v každém bedekru přehršel. Na Filipínách vám nabídnou balut, vejce s částečně vyvinutým kuřetem či kachničkou uvnitř; japonská ryba fugu čili říční prase je výtečná, pokud vás nezabije prudce jedovatými vnitřnostmi; a smažení červi, cvrčci a pavouci již jsou dnes skoro normální. Ale co jídlo vyloženě ilegální? Takové, které z vás udělá svého druhu disidenta?

Od toho tu je sýr casu marzu, za nímž si můžete odskočit víceméně za roh, na Sardinii. Jeho základem je pecorino sardo, místní varianta tvrdého ovčího sýra, na jaký narazíte ve Středomoří všude. Casu marzu, doslova „shnilý sýr“, však je naopak velice měkký, protože je rozložený larvami mouchy sýrohlodky drobné. Podává se i s nimi, zaživa. To může mít komický efekt na účet nezkušeného adepta kulinářského dobrodružství: larvy, pěkně nažrané, mají hodně energie, a když se jim něco nelíbí, dokážou odskočit až patnáct centimetrů. Když si sýr roztíráte na chleba, což je obvyklý způsob servírování, nelíbí se jim to. Mějte to před snídaní na paměti.

Evropské ani americké úřady nemají v oblibě jídla, která vám mohou z talíře dle libosti odejít, pročež se casu marzu nesmí na území USA ani EU prodávat. To je pro výrobce na Sardinii požehnání, protože to tlačí cenu jejich výrobku na černém trhu vzhůru, až na 4500 korun za kilogram. Obvykle však nedojde na to, že byste této vyhlášené lahůdky chtěli sníst kilo; i místní připouštějí, že je třeba trefit správnou chvíli, aby byl sýr přesně správně zralý. Když si dáte s konzumací příliš načas, larvy pomřou a sýr bude jedovatý.

Hardcore verze: Pro ty, jimž shnilý skákající sýr připadá jako přílišná suchařina, máme ještě jiné tipy. Jedním z nich je Strawberries Arnaud, jahody se šlehačkou servírované v neworleanské restauraci Arnaud’s. Jahody jsou naloženy v luxusním burgundském (lahev za 25 tisíc dolarů) a součástí porce je snubní prsten s diamantem o váze 7,09 karátu. Celá ta legrace přijde na 3,95 milionu dolarů, což je na dezert tak akorát.

Hardcore verze 2. Pořád málo? Nevadí. Kupte si letenku do Merauke, nejvýchodnějšího města Indonésie. (Pro přehlednost: Leží v indonéské provincii jménem Papua, která leží na území jménem Západní Nová Guinea, části ostrova Nová Guinea. Tento ostrov rozděluje zhruba uprostřed hranice mezi zmíněnou indonéskou Papuou a samostatnou Papuou Novou Guinejí. Máte?) Najměte si taxi a jeďte jedinou silnicí na sever, do kraje Boven Digoel. Vystupte a ocitnete se mezi domorodci kmene Korowai, posledními lidmi na Zemi, kteří na sebe rádi prozradí, že jsou kanibalové. Uznejte, že to je pěkný interaktivní přístup k potravinovému řetězci: potkají se dva lidé, strávník a jídlo - jen se neví, kdo je kdo.

Ve skutečnosti dnes Korowaiové už své nepřátele nejedí; jak před pár lety zjistila BBC, vyprávějí to o sobě (a staví si obydlí vysoko na stromech), aby přilákali turisty a s nimi nějaký příjem. Na druhé straně, když se objeví takový křupavý Evropan...

Ale nezoufejte: vždy se můžete podívat do amerického státu Idaho, kde vás již od roku 1990 neodsoudí, sníte-li kamaráda nebo manželku. Musíte však prokázat, že jste v inkriminovanou chvíli měli fakt hlad (původní formulace zní, že „nebylo jiné možnosti k přežití v extrémních, život ohrožujících podmínkách“).

2. MATKA ŽÍZEŇ

To není špatný rock’n’roll - a to ještě nebyla řeč o pití. Ne nadarmo je hlad rodu mužského, kdežto žízeň je žena. Najíte-li se, jste nasyceni s lepším či horším pocitem a je hotovo; zato žízeň vám znovu a znovu mává před nosem příslibem sladkého vrcholu, vyprazdňujíc vám konto a mávajíc s vaším životem, že sotva rovnováhu držíte - jen aby ráno o sobě dala vědět znovu.

Slušná logika pijákova velí, že za co nejméně peněz je třeba získat co nejvíce alkoholu. Extrémní cesty zde však selhávají. Nejvíce alkoholu je v „čistém“, tedy zhruba v šestadevadesátiprocentním, lihu. Server thespiritsbusiness.com označuje za nejsilnější komerčně dostupný nápoj polský spirytus rektyfikowany s pětadevadesáti procenty (server zjevně nebyl v Čechách na vojně). Procento sem nebo tam - takové věci fungují výborně jako palivo do raket domácí výroby, ale k pití se moc nehodí, alespoň ne před půlnocí. Výlet do Polska zrovna za tímhle nápojem by zaváněl nedostatkem představivosti už předem; o stavu post factum se to již tak trochu předpokládá (lobotomia chemiczna?).

Zkusme to tedy jinak. Nejlevnější pivo na světě seženete na severu Vietnamu. Bývá inzerované jako „bia hoi“, čerstvé pivo, a v průměru stojí dvě až tři koruny za čtyři deci. Na logickou otázku, jak to asi chutná, není jednoduchá odpověď. Server priceoftravel.com, který cenné informace o globálním lowendovém pivním trhu přináší, mluví o obsahu alkoholu zhruba stejném jako u české desítky či jedenáctky - ovšem s výhradou, že kvalita, síla i chuť se liší den ode dne, protože čerstvé pivo se skutečně vaří každý den nanovo. Jednoduchý přepočet pak praví, že při započtení bratru 17 tisíc korun za letenku do Hanoje byste do sebe museli lít čerstvé vietnamské pivo trychtýřem dva měsíce, abyste se dostali finančně do plusu ve srovnání s pitím, řekněme, plzeňské dvanáctky v Praze u Zlatého tygra. Finanční situace však může být po dvou měsících intenzivní kúry bia hoi tím nejmenším z vašich problémů.

Tak tedy jinak. Kdo bere pití jako adrenalinový sport, může vzít zavděk undergroundovou pijáckou scénou v Saúdské Arábii. V Rijádu bývalo zvykem, že skotský dobrodruh Gordon Malloch nalil do kanystrů na benzin litry pašované whisky, mikrobusem odvezl partu lidí do pouště a večírek byl na světě. Malloch se stal takovou celebritou, až ho někdo udal; výsledkem byl výprask o 480 ranách a tři roky vězení, píše server thrillist.com. Adrenalin není zadarmo.

Pak jsou tu samozřejmě výstřední nápoje pro fajnšmekry. Na seznamu takového alkoholového badatele by neměl chybět například středoasijský kumys, kvašený nápoj z kobylího či oslího mléka, jenž umí ve vašem žaludku kvasit nanovo ještě den poté, napijete-li se obyčejné vody; to máte úspory z rozsahu jako vyšité. Pak je tu italský artyčokový cynar, mexický mezcal i s červem, (původně švýcarský) absint, ruský kvas - o cestu k šílenství není nikdy nouze. V zahraničí má podobnou pověst i Becherovka, abychom zůstali fér.

3. TABÁKOVÝ RÁJ

Kuřák má v první čtvrtině 21. století na Západě těžký život. Rok od roku ubývá zemí, kde by nebyl ostrakizován, ostouzen a vytlačován daleko za okraj slušné společnosti. Chce-li proto svobodně vydechnout (vlastně vdechnout?), co zbývá jiného než turistika za tabákovou svobodou?

Nechoďme nyní za kováříčky, jako je třeba Francie. Ta nechala provozovatelům kaváren, barů a bister pod 40 metrů čtverečních na jejich rozhodnutí, jestli kouření povolit, či zakázat. Pojďme do země, kde je kuřák skutečně rovnoprávným člověkem. Že taková není? Ale je - Malawi.

Východoafrická země vtisknutá mezi Mosambik, Zambii a Tanzanii nepatří mezi běžně zmiňované bašty liberalismu. Svobodu kouře je zde třeba nahlížet skrze fakt, že pěstování tabáku představuje téměř polovinu tamního zemědělství a zhruba 15 procent veškeré ekonomiky. To dává místní tabákové lobby v souboji s tou zdravotnickou lepší pozici, než je zvykem jinde. Budiž - ale za to kouřem nasáklé sako to svobodomyslnému turistovi přece stojí. A my ostatní, kteří zrovna na východ Afriky nemáme cestu, si můžeme alespoň pro levnější tabák odskočit do Polska. Zatím.

4. OBĚ RUCE DLOOOOUUUHÉ

Tady začíná jít do tuhého. Většina světa se z nějakého důvodu dívá na rekreační drogy s ještě menším pochopením než na rum a doutník, prý kvůli společenské nebezpečnosti (přitom třeba pouštět na veřejnosti hudbu Justina Biebera se smí). Svět drogové turistiky od amazonské ayahuasky až po amsterodamské coffee shopy je však mnohokrát dobře popsán, takže jen několik dobrých tipů pro osvěžení zastřené paměti.

Nejbezpečnější evropskou zemí pro lidi se zálibou ve spotřebitelské chemii není Nizozemsko, nýbrž Portugalsko, kde vás za držení drog od marihuany po heroin již dvacet let nezavřou. (K Lisabonu se později přidalo do větší či menší míry 25 zemí včetně Česka.) Pokud jste zrovna ve Spojených státech, pro levnější - a legální - marihuanu zamiřte přes severní hranici do Kanady. Jointy si však balte až v některém ze 12 států, kde je úřadům jedno, jak dlouhou máte ruku.

Pro kokain a heroin si rozhodně zajeďte do Mexika. To má zároveň tu výhodu, že nejspíš ušetříte za zpáteční cestu; sever Mexika je stran bezpečnosti často horší než Afghánistán. Fandové do psychedelie však mohou relativně bezpečně pobývat ve městech Huautla de Jiménez a San José del Pacífico na jihu země. Proč? Federální zákon halucinogenní houby zakazuje, ale na tamní indiány se opatření nevztahuje. Obě uvedená města jsou plná původních obyvatel Mexika i houbiček; snadno se tam ztratí i cizinec. Jen bacha na toho draka v kuchyni.

Pro hašiš je nejlépe jet do indické Malany nebo marockého Šafšawánu. Pokud si chcete dovolenou prodloužit až na desítky let, přijměte nabídku stát se pašerákem, nejlépe v jihovýchodní Asii. Kdyby nic jiného, parádně se naučíte vězeňský žargon thajské galerky.

5. KNÍŽE ROHAN

Hazard býval dobrá zábava. Dodnes můžete prohrát barák v kasinech v (dnes již znovu naplno) čínském Macau, v Las Vegas v nevadské poušti nebo v Monte Carlu. Později však začaly ten ušlechtilý byznys kazit loterie; dokonce i Singapur, Severní Korea nebo Saúdská Arábie, kde jinak úřady na cokoli zábavného hledí s podezřením, vedou svoji státní loterii.

Ještě později se sázky na vše od rulety po dostihy přesunuly online. Přijít o jmění v soukromí je blbé, ale není to nic proti ponížení, jež na vás čeká, když musíte odevzdat klíče od svého posledního ferrari osobně.

Dnes provozuje největší kasino na světě newyorská burza NYSE a s jistou dávkou smyslu pro humor mu říká akciový trh. Cesty za moře však není třeba - software, jako je Robinhood, prohraje váš majetek rychle a snadno, aniž byste museli více než občas hnout prstem, doslova.

Chcete-li tedy dnes o dovolené zažít nefalšované gamblerské riziko, vaší nejlepší destinací je Katar, kde se nesmí sázet na nic a nikdy. Černý trh s hazardem proto v zemi jen kvete, píše server Europeangaming. eu; statistiky z pochopitelných důvodů neuvádí.

Funguje to jako rozdělení rizika: i když přijdete o peníze, jste vítězi, pokud zůstanete na svobodě.

6. RYCHLE A POMATENĚ

Obzvlášť sexy povyražení skýtá rychlá jízda, zejména v případě, že lze prokázat, že jedete rychleji než někdo - kdokoli -druhý. Rčení, že automobilové závody vznikly v momentě, kdy se na silnici ocitl druhý automobil na světě, má původ ve velmi přesném postřehu o lidské povaze.

Ilegální závod kombinuje tři druhy vzrušení: z rychlé jízdy, ze soutěžení samotného a z obavy, že budete dopadeni. Mezi mnoha formami neoficiálního silničního zápolení stojí za zmínku třeba závody toge (též touge) původem z Japonska. Jezdí se na hřebenech hor (název sám v japonštině znamená horský průsmyk) a nejoblíbenější tratě jsou Del Dios Highway v kalifornském Escondidu, v malajsijském Genting Sempah, úseky kanadské British Columbia Highway 1 nebo na hoře Haruna na japonském ostrově Honšú.

Pokud nemáte dost času, abyste se jeli zabít právě tam, můžete na britský ostrov Isle of Man, kde můžete jezdit po mimoměstských komunikacích, jak se vám zlíbí. A samozřejmě do Německa, které na některých dálnicích také žádný rychlostní limit nenařizuje. V roce 2016 chtěl Sigmar Gabriel, tehdejší socdem vicekancléř, omezení rychlosti zavést, protože lidé v řečených místech jezdili rychle a pálili při tom benzin. Jeho vládní nadřízená Angela Merkelová byla proti - a návrh se rázem ocitl tam, kam jej zanedlouho následoval Sigmar Gabriel sám, to jest v houstnoucím šeru dějin. Faktem však je, že v Německu umírá na dálnicích víc lidí než jinde v Evropě (kde však také kromě Španělska je méně dálnic).

Podobný boj vede americký stát Montana, kde žádná omezení neplatila až do roku 1974; tehdy je zavedl federálním zákonem prezident Richard Nixon. Bill Clinton limity v 90. letech zase zrušil a Barack Obama zase zavedl. Pořizovat si v očekávání dalšího zvratu americké vízum nemusí být to pravé.

7. SEX

Konečně jsme u tématu, kvůli kterému jste dočetli až sem - a možná budete zklamaní. Dvanáctileté Thajky na bangkockém Soi Cowboy vyšly z módy a evropské destinace mají sklon být stále „čistší“. Víme to i z Prahy - před deseti či patnácti lety nebylo možné ujít od Můstku sto metrů kterýmkoli směrem, aniž byste dostal lákavé nabídky jako „kužbičku, pán?“, kdežto dnes - darmo mluvit.

To neznamená, že možnosti zajímavého turistického zážitku neexistují - jen asi ne všechny jsou úplně pro každého. Sem spadá trend, jehož začátek již před třemi lety zachytila britská BBC v Jižní Koreji. Ekonomické důsledky stárnutí tamní populace vyhánějí na ulici obrovský počet žen, které by to jinak nejspíš nenapadlo (a také by na trhu běžných parametrů patrně narazily na nedostatečnou poptávku): dosud respektábl dámy ve věku kdekoli od padesátky do osmdesátky a někdy i starší. „Bacchus ladies“, jak se jim přezdívá, berou od 11 do 35 dolarů za seanci, zjistila investigativně BBC. Od osmileté Rumunky v maringotce jsme se moc neposunuli, napadne člověka.

Existuje ještě mnoho perverzních způsobů, jak strávit dovolenou, ale časopis není nafukovací. Ten nejzvrácenější však patří na samotný závěr: můžete být o dovolené i diplomatem. To odjedete do ukrajinského Doněcka, necháte si rozbalit červený koberec a limuzína s českou vlajkou vás odveze z nádraží k pódiu. Tam vás představí jako delegaci z České republiky a zahrají vám hymnu. Pak přijedete domů; řeknete, že to byla soukromá věc - a jste dál vážený občan a poslanec, jako to udělal komunista Zdeněk Ondráček. Stará Korejka za tři stovky je vedle toho noblesní radost.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.