Není pochyb o tom, že roky 1948 až 1953 patří mezi nejhorší etapy české historie. Ve stínu zásadních komunistických zločinů, jako jsou politické monstrprocesy, zavírání politických vězňů a válečných hrdinů do pracovních táborů, likvidace církevních řádů či střílení uprchlíků na západní hranici, zůstávají další, méně známé případy. Jako třeba zrušení Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Stalinskému režimu nejspíš vadilo, že dlouho po roce 1945 na brněnských právech přežíval duch a ideály první republiky. Na zásah proti „výuce buržoazní pavědy“ doplatily před 70 lety stovky studentů, které bolševický režim obral o možnost dostudovat a následně jim vzal možnost uplatnit jejich schopnosti a znalosti v praxi.

Oproti více akademické Univerzitě Karlově se brněnská práva zaměřila na výchovu právních a národohospodářských elit pro potřeby demokratického Československa. Studium zahrnovalo obor národního hospodářství, což souviselo s rolí jednoho ze zakladatelů brněnské univerzity Karla Engliše. Ignorování jiné než marxistické ekonomie se nakonec komunistickému režimu vymstilo a přispělo k jeho pádu před 31 lety.

Jak zkoušel Karel Engliš 

Nejprve se však přenesme do prvních měsíců po vzniku Československé republiky. Nový stát sice vznikal v prostředí poválečné bídy a chaosu, ale navzdory tomu bylo zřejmé, že je nezbytné posílit poddimenzované vysoké školství. Dva vlivní brněnští patrioti Karel Engliš a František Weyr prosadili již v listopadu 1918 vznik univerzity v Brně. Podobné snahy se objevily již před první světovou válkou, avšak zablokovali je brněnští Němci.

Druhá univerzita s výukou v češtině byla schválena zákonem z ledna 1919 a zpočátku ji tvořily čtyři fakulty – právnická, lékařská, přírodovědecká a filozofická. V té době nijak nevadilo, že instituci pojmenovali po žijící osobě – Tomáši Masarykovi. Karel Engliš, kterému v té době bylo necelých 40 let, se jako první ujal funkce rektora. Jeho doménou byla hlavně výuka národního hospodářství, ale osud mu nedopřál věnovat se akademické kariéře naplno. Mezi lety 1920 a 1931 byl třikrát povolán do funkce ministra financí a později, v letech 1934 až 1939, zastával post guvernéra Národní banky československé.

Podle dokumentů, které týdeníku Hrot předal Englišův vzdálený potomek Vít Pokorný, se Engliš proslavil svérázným přístupem k výuce i zkoušení studentů. Jeho oblíbený dotaz u zkoušek zněl: „Co byste dělal, jakou daň byste zavedl, kdybyste byl ministrem financí a chtěl zruinovat národní hospodářství?“ Nejbystřejším absolventům Engliš zajistil pracovní místa na ministerstvu financí a v centrální bance.

Šťastné roky ukončila okupace Československa nacistickým Německem. Po studentských demonstracích rozhodli okupanti v listopadu 1939 o uzavření vysokých škol. Sídlo právnické fakulty v Brně zabralo gestapo, které si zde zřídilo zemské velitelství. Po druhé světové válce se s jistými obtížemi – ty působil například prořídlý profesorský sbor – podařilo výuku obnovit.

K výuce na právech se tehdy vrátil první děkan fakulty František Weyr, ale už ne Karel Engliš. Ten zůstal v poválečných letech v Praze a po kratší dobu zastával funkci rektora Univerzity Karlovy. Oba dávní přátelé se ve škole znovu setkali až v dubnu 1947, kdy Masarykova univerzita oběma otcům zakladatelům udělila čestné doktoráty.

Zásah rudého fyzika

Příznakem blížící se temnoty byly následné články v komunistickém Rudém právu. V článku s všeříkajícím titulkem „Neslýchaný útok na stát, znárodnění a dvouletku“ se objevilo – podle disertační práce Martina Hlaváče – následující: „Dr. Engliš tvrdí, že náš režim je nesvobodný proto, že v něm nemají kapitalisté, majitelé bank, továren a dolů plná práva, jaká měli za první republiky. Je to nový pokus o útok na stát. Neboť dr. Engliš tvrdí, že stát ovládající hospodářství chce ovládati i ducha národa, aby pojistil svůj režim hospodářský.“

Englišovo varování se po necelém roce stalo realitou. Bolševický režim hned po „Vítězném únoru“ spustil či st -ky na všech vysokých školách. Podíl vyloučených studentů byl nejvyšší na brněnské právnické fakultě. Prověrkami na konci 40. let prošlo pouze 477 studentů, dalších 406 bylo z fakulty vyloučeno nebo odešlo z vlastního rozhodnutí. Ale ani to soudruhům ke spokojenosti nestačilo.

Likvidace práv v Brně byla součástí svérázné reformy vysokého školství z léta roku 1950. Komunistický režim dal jasně najevo své priority. Na jedné straně založil technicky zaměřené vysoké školy v Ostravě a Plzni nebo Vysokou školu chemickou v Pardubicích, současně však škrtal v jiných, hlavně humanitních oborech.

Verdikt ministerstva školství, věd a umění se vedení brněnských práv dozvědělo 26. června na jednání s vedoucím odboru vysokého školství Miloslavem Valouchem. „V Brně ruší se celá právnická fakulta, neboť při změně hospodářskopolitických poměrů mohou se právníci uplatniti toliko v soudnictví, zatímco v oboru národního, družstevního a komunálního podnikání převezmou úkoly bývalých právníků absolventi vysoké školy politické,“ uvedl Valouch k likvidaci práv v Brně.

Tento fyzik a pedagog z ČVUT (a syn stejnojmenného otce, známého matematika a autora učebnic) se po únoru 1948 projevil jako horlivý slouha totalitního režimu. Konkrétně třeba v září 1950 navrhl další čistky v řadách profesorů a docentů. „Konečně je třeba učinit určitá opatření, aby na vysokých školách již nadále nepřednášeli ti učitelé, kteří z důvodů ideologických a vzhledem k svému zaměření nejsou únosní pro vysoké školy. V této etapě jsou to především školy právnické a filozofické, eventuálně i přírodovědecké,“ vyjádřil se tehdy Valouch.

Příliš mnoho reakčních knih

Jako mimořádně reakční se z pohledu představitelů totalitní moci jevila právnická fakulta v Brně. Již situační zpráva z roku 1949 uvádí, že „ve fakultní knihovně je naprosto neplánované hospodářství, plýtvání státními penězi za nákup reakčních knih, zatímco marxistická literatura je velmi slabě zastoupena. Veškeré snahy po nápravě jsou záměrně sabotovány samým ředitelem (Františkem) Čádou a oběma asistenty.“ Rozhodnutí o likvidaci fakulty vstoupilo v platnost k počátku října roku 1950. Na obranu práv vystoupil například proděkan Jiří Cvetler, který použil na svou dobu pádný argument, že „v SSSR existují právnické fakulty a právníci se uplatňují na širokém poli národního hospodářství“. Ale ani použití příkladu ze země, která sloužila komunistům jako dokonalý vzor hodný následování, tehdy nestačilo.

Po uzavření brněnských práv následovala další politická prověrka, po níž režim milostivě umožnil 138 studentům přestoupit na práva v Praze a dalším sedmi desítkám do Bratislavy.

Méně uvědomělé studenty komunisté poslali pracovat do fabrik. Pokračovat ve výuce nesměla část profesorů a docentů. Například odborníka na správní právo Jaroslava Pošváře nezachránil od propuštění ani vstup do KSČ; soudruzi poznali, že to byl účelový krok a že Pošvář má ke straně a rudé ideologii velmi chladný vztah.

Významná část profesorů následně přešla do Slovanského ústavu Akademie věd, kde se věnovali hlavně bádání v oboru historie. Budovu právnické fakulty zabrala nově zřízená vojenská akademie.

Jak uvádějí autoři publikace Dějiny Právnické fakulty Masarykovy univerzity 1919–2019, obzvláště horliví soudruzi navrhovali likvidaci knihovny zrušené fakulty; uchovávat sbírku „překonaného buržoazního práva“ jim připadalo jaksi zbytečné. Profesorům se naštěstí podařilo knihovnu zachránit a uložit ji v zámku Brtnice u Jihlavy.

Návrat na výsluní

Rozhodnutí o obnovení právnické fakulty přijaly československé úřady v době pražského jara, výuku se podařilo obnovit v roce 1969. Na fakultu se mohli vrátit i čtyři původní profesoři (včetně výše zmíněného Cvetlera a Pošváře), ale v dalších dvou desetiletích spíš jen živořila. Rozhodně tedy nedosáhla původního věhlasu a úrovně.

Zásadní změna k lepšímu nastala až po sametové revoluci, po které se brněnská vysoká škola vrátila ke svému historickému názvu – Masarykova univerzita. Při hodnoceních kvality studia, která během posledních deseti let prováděli absolventi či média, zpravidla brněnská práva porazila konkurenci z Prahy i Olomouce. Z takového výsledku by jistě měli Karel Engliš s Františkem Weyrem radost.