Pohár Sovětského svazu ve fotbalu skončil v září 1939 skandálem. V semifinále vyřadil Spartak Moskva nejtěsnějším výsledkem 1:0 Dynamo Tbilisi a pak ve finále hladce porazil Stalinec Leningrad. Jenže gruzínský klub – stejně jako všechna „Dynama“ ho sponzorovala politická policie NKVD – si podal kvůli uznání semifinálového gólu protest, což mělo dva následky: rozhodčí byl zatčen a semifinále se muselo, přesně osmnáct dní po odehrání finále, opakovat.

Také napodruhé Spartak zvítězil, a když vstřelil do sítě Dynama třetí gól, bylo to už na šéfa NKVD a zaníceného fotbalového fanouška Lavrentije Beriju moc. „Zrak mi sjel z výsledkové tabule na tribunu a viděl jsem, jak Berija vstal, vztekle odhodil židli, opustil lóži a odjel ze stadionu,“ napsal o půlstoletí později ve své autobiografii Nikolaj Starostin, tehdejší hráč Spartaku a zároveň jeho šéf, někdejší kapitán sovětské fotbalové i hokejové (tehdy se ovšem v Rusku hokej hrál s míčkem, nikoli s pukem) „sborné“ a jeden z nejpopulárnějších sovětských předválečných sportovců. Nic dobrého to pro něj nevěstilo. Kolegové sportovci začali mizet už v roce 1936, na Starostina došlo v březnu 1942: „Probudilo mě ostré světlo v očích. Do obličeje mi mířily dvě baterky, dvě natažené ruce s pistolemi a do toho pronesl hluboký, hrubý hlas: Kde máte zbraň?“

Spolu s ním skončili v proslulém moskevském vězení Lubjanka jeho tři bratři – Alexandr, Andrej a Petr; všichni hráli fotbal i hokej a tvořili spolu s Nikolajem páteř Spartaku i reprezentace. Neunikli ani jejich dva švagři (samozřejmě také fotbalisté) a další hráči Spartaku. Důkazy pro to neexistují, ale Starostin vždy tvrdil, že důvodem zatčení byly úspěchy Spartaku – v šesti předválečných ročnících sovětské fotbalové ligy dokázal třikrát vyhrát a dvakrát přidal vítězství v poháru – a četné porážky, které uštědřil Berijovým oblíbencům. Vyšetřování trvalo rok a půl.

Populární Nikolaj ho přestál bez větší úhony, zato Petr ho odnesl tuberkulózou a Andrej se nemohl kvůli neustálému bití a odpírání spánku několik měsíců postavit na nohy. Vyšetřovatelé se jim nejdřív snažili přišít plánování vraždy „soudruha Stalina“ při přehlídce na Rudém náměstí, ale nakonec je soud poslal na deset let do gulagu za to, že se pokoušeli do sovětského sportu „zavádět buržoazní morálku“.

Jakýsi podhokej

Právě skončené mistrovství světa, na němž nesměli Rusové a Bělorusové hrát, líčila ruská média jako obrovskou nespravedlnost a pomstu Západu. Sportovní servery přetiskovaly během jeho trvání rozhovory s právníky, kteří slibovali úspěch u různých mezinárodních soudů, předseda ruské hokejové federace Arkadij Rotenberg autoritativně oznámil, že „dříve či později bude učiněno spravedlnosti zadost“, narazit se dalo na tvrzení, že šampionát bez Rusů je „jako mistrovství světa ve fotbalu bez Brazílie a Německa“. Mimořádně populárním se stal výrok někdejší slavné krasobruslařské trenérky Taťjany Tarasovové, která prohlásila, že se ve Finsku letos provozuje jen „jakýsi podhokej“.

Ze všech těchto vyjádření je cítit ponížení a ukřivděnost, ale dotyční by si měli uvědomit, že se ve skutečnosti neděje nic nového, protože ruský/sovětský sport byl vždy absolutně závislý na rozmarech státní moci. A zdaleka to, jak ještě uvidíme, neplatilo jen v éře bratří Starostinů, kdy nejpopulárnější sovětští sportovci mizeli v gulagu.

Baseball v parku Gorkého

Nejdřív ještě k těm mrtvým a zavřeným. Bratři Starostinové zdaleka nebyli jedinými sportovci, pro které si přišlo NKVD. Nikolaj Starostin v biografii vzpomíná na desítky známých, kteří zmizeli na konci třicátých let během Velké čistky – ať už šlo o fotbalisty napříč různými kluby, nebo o „celou skupinu lyžařů“, včetně Nikolaje Koroljova ze Spartaku, a jeho tři bratry. „Nikdo pořádně nechápal – proč? Věděl jsem jen jedno: všichni to byli bezúhonní a dobří lidé.“ Stalinův mlýnek na maso semlel odhadem několik tisíc předních sovětských sportovců a kromě nich celou plejádu sportovních pedagogů, vědců, lékařů, bafuňářů. Pro představu se na chvíli zaměřme na sovětské „ministerstvo sportu“, tedy na Všesvazový výbor pro tělovýchovu a sport (původně Všesvazová rada pro tělovýchovu), jehož řízení bylo nejspíš nejrizikovějším povoláním ve známém vesmíru. V letech 1930 až 1938 se v jeho čele vystřídali čtyři předsedové a všichni byli postupně odvoláni, zatčeni, obviněni – první kvůli pravičácké úchylce, druhý kvůli levičácké úchylce, třetí byl označen za „nepřítele lidu“, čtvrtý za člena teroristické organizace – a nakonec zastřeleni.

Bezpečnostní orgány dokonce kompletně zlikvidovaly jeden slibně se rozvíjející sport. Překvapivě se jednalo o buržoazní baseball, který do Sovětského svazu na počátku třicátých let přivezly tisíce amerických dělníků utíkajících před velkou hospodářskou krizí (kdo četl Steinbeckovy Hrozny hněvu, dokáže hloubku jejich naivního zoufalství pochopit). Svého času se baseball hrál nejen v moskevském parku Gorkého, ale také na Stalinově stadionu, a roku 1932 ho již zmíněné sebevražedné ministerstvo sportu dokonce prohlásilo „národním sportem“. Jenže přišly procesy, jakýkoli styk s cizinou se stal důvodem k zatčení, a tak se baseball uložil k ledu a Američany – i s jejich pálkami, míčky a metami – spolkl gulag.

Ze skutečně významných sportovců pohltil teror třeba jednoho ze zakladatelů slávy sovětského šachu (jestli tedy jde o sport) – malíře Vasilije Russa, všestranného skokanského génia Nikolaje Kovtuna (v 22 letech vládl sovětskému skoku do dálky, do výšky, o tyči i trojskoku) či tenistu Archila Mdivaniho. Ten měl smůlu, že jeho otec – prominentní gruzínský komunista „Budu“ – si kdysi místo Stalina vybral Trockého. S kulkou v týle proto roku 1937 neskončil jen Budu a jeho žena, ale také Archil, jeho bratři a sestra Meri. Přežil pouze Meriin novorozený syn, kterého matka stihla při zatýkání podstrčit sousedům.

Se Stalinem v posteli

Starostinové dopadli naštěstí mnohem lépe. Nikolaje poslali do lágru nedaleko naftařské Uchty, ovšem sotva dozorci vyhnali transport z vagonů, už se k němu hrnul kapitán táborového fotbalového týmu. „Nikolaji Petroviči, už dlouho na vás čekáme,“ zajíkal se chlapík. A nadšeně líčil, jak moc velitel Uchtlagu miluje fotbal: „Generál mu upsal duši. To on si vás pro sebe vyreklamoval.“ Bylo to víc než lehce absurdní, ale Starostin strávil příštích deset let života jako žádaný a nedotknutelný trenér různých fotbalových a hokejových „Dynam“ roztroušených po jednotlivých ostrovech souostroví zvaného Gulag. V odlehlých táborech nebylo co dělat, a tak dozorci zaháněli nudu fotbalem. „Jejich bezuzdná moc nad lidskými životy byla ničím ve srovnání s mocí fotbalu nad nimi,“ komentoval své nové postavení Starostin. A podobně se vedlo i bratrům.

Vojtěch Velický

Absurdita dostoupila vrcholu v roce 1948, kdy si pro Nikolaje poslal letadlo mladší Stalinův syn Vasilij – opilec a velitel vzdušných sil moskevského vojenského okruhu – a udělal z něj trenéra „svého“ fotbalového týmu. Berija ovšem Vasilije nesnášel, a tak ochranka Starostina hlídala na každém kroku. „Jezdili jsme spolu na velitelství, na školení, na daču. Dokonce jsme spali na jedné široké posteli a Vasilij usínal s pistolí pod polštářem,“ vzpomínal Starostin. Chvíle štěstí (nebo čeho vlastně) každopádně netrvaly dlouho. Když se jednou Stalin junior zase opil, vyskočil Starostin oknem, ale za rodinou – kterou chtěl navštívit – už nedošel. Chytili ho Berijovi špehové a poslali postrkem do Kazachstánu. Dodejme, že tam Starostin stihl mimo jiné založit fotbalový klub Dynamo Alma-Ata, jehož nástupce FK Kajrat Almaty patří dodnes k nejlepším kazaš­ským týmům.

Všichni Starostinové přežili, ale svobodnými se stali až několik měsíců po Stalinově smrti, kdy byl zatčen (červenec 1953) a posléze zastřelen Berija. „Cítil jsem se, jako když na severu po dlouhé polární noci vyjde slunce,“ napsal Starostin. Brzy poté následovala rehabilitace a Nikolaj s Andrejem pak ještě zažili skvělou – dokonce reprezentační – trenérskou kariéru.

Zrození mašiny

Sovětští komunisté dlouho hleděli na sport jako na nežádoucí aktivitu „odvádějící dělníky od třídního boje“ a olympijské hry veřejně označovali za vynález světové buržoazie a aristokracie. Změna přišla až s porážkou Hitlera a vznikem pásu socialistických států ve střední a jihovýchodní Evropě. Sovětský svaz vystoupil z mezinárodní izolace a sport se stal – přesně v duchu stranické rezoluce, která ho nařizovala šířit „do všech koutů země, zvýšit úroveň dovedností a na tomto základě pomoci sovětským sportovcům, aby ve všech hlavních sportech získali v nejbližší době světovou nadvládu“ – ideálním prostředkem, jak demonstrovat nadřazenost socialismu nad zahnívajícím kapitalismem. Kreml v té době lil do vrcholového sportu obrovské peníze a naopak začal naprosto ignorovat amatérský sport, což byl model, který vydržel až do samého konce (roku 1991 měl Sovětský svaz podle propočtů ruských novinářů pouhých 102 krytých zimních stadionů, kdežto Kanada několik tisíc).

První poválečný šéf sovětského sportu Nikolaj Romanov později vzpomínal, že cenu nemělo nic jiného než výhra: „Abychom získali povolení k cestě na mezinárodní soutěže, musel jsem Stalinovi napsat zvláštní dopis zaručující, že vyhrajeme.“ Něco takového lze ale zaručit dost těžko, a tak když sovětští krasobruslaři neuspěli roku 1948 na mistrovství Evropy, mohl se Romanov balit a místo odjezdu sovětské výpravy na olympijské hry v Londýně přišla další čistka mezi sportovci. Romanov měl ale – na rozdíl od svých čtyř nešťastných kolegů – štěstí, po čase se mohl vrátit a byl to právě on, kdo roku 1952 premiérově přivedl sovětské sportovce na olympijské hry v Helsinkách.

Obrovské investice se vyplatily. Sovětský svaz skončil v medailovém pořadí zemí těsně druhý hned za Spojenými státy, ovšem pro Stalinovu „věrchušku“ to žádný důvod k oslavě nebyl. Nikdo sice neputoval do gulagu, ovšem nikdo také podle Romanova nezískal státní vyznamenání.

Vyhrát za každou cenu

Sovětské sportovní úspěchy se v následujících letech vršily jako podzimní listí. Příštím olympijským hrám v Melbourne už Sovětský svaz jasně dominoval, roku 1954 poprvé vyhrál mistrovství světa v hokeji a roku 1960 získali jeho fotbalisté titul mistrů Evropy. Chápání sportu jako propagační mise, ve které je nutné uspět za každou cenu, dalo logicky vzniknout prostředí, ve kterém se neobyčejně dařilo podvodům (tím zdaleka největším byla hra na to, že nadprůměrně placení socialističtí sportovci jsou amatéři), korupci, kamarádšoftům, dvojímu myšlení a samozřejmě státem řízenému dopingu. Otevřeně to přiznal třeba kouč Sergej Vajčechovskij, který dlouhá léta šéfoval sovětskému plavání: „Od roku 1974 všichni sovětští plavci užívali zakázané látky. Osobně jsem rozdával doping a individuálně radil plavcům, jak se vyhnout tomu, aby byli chyceni.“ Anabolika ovšem sovětští sportovci brali už o desetiletí dříve, a jiné podpůrné preparáty dokonce v padesátých letech.

Sotvakdo ze západních sportovců by byl také ochoten strpět vojenský dril a šikanu, jež někteří sovětští kouči povýšili na tréninkovou metodu. Obzvlášť proslulý byl v tomto ohledu reprezentační hokejový trenér Viktor Tichonov, ovšem třeba v ženské sportovní gymnastice bylo drsné zacházení (a někdy i tělesné tresty) normou. S ozvěnou těchto diktátorských časů se ostatně mohli seznámit všichni ti, kteří letos v únoru sledovali, jak prominentní ruská krasobruslařská trenérka Eteri Tutberidzeová nakládá během olympiády se svými náctiletými svěřenkyněmi.

Do současného ruského sportu se toho ovšem ze sovětských dob přelilo mnohem víc. Celou generaci ruských sportovců poškodil systém státem organizovaného dopingu, který se provalil po olympiádě v Soči. Putinova agrese vůči Ukrajině pak ruský sport vrátila do mezinárodní izolace srovnatelné s dobou bratří Starostinů. Bylo by nefér tvrdit, že se od té doby nic nezměnilo, základní konstanta ruského sportu ovšem zůstává stále stejná: největším nepřítelem ruského sportovce je Kreml.