Jsou politické skandály, které vzniknou, vyřeší se, padne nějaká hlava a jede se dál. Tak třeba modré šaty Moniky Lewinské už dnes nevzrušují ani největší odpůrce Billa Clintona (o něm samotném spekulovat nebudeme). Jiné se nevyřeší nikdy a lidé si na to postupem doby zvyknou. Střílel v Dallasu Lee Harvey Oswald sám, nebo jak? Většina z nás se víceméně smířila s tím, že se to nikdy na sto procent nedozví. A pak jsou aféry, které sice na první pohled vypadají jasné jako pár facek, ale ve skutečnosti nekontrolovatelně bobtnají.

Jedna z posledně uvedených se z masivního krku někdejšího rakouského vicekancléře Heinze-Christiana Stracheho začala šířit na další tamní politiky. Pokud jste se mezitím zabývali něčím zajímavějším, pro osvěžení paměti je zde stručná rekapitulace. V květnu 2019 se na veřejnost dostal videozáznam rozhovoru, jenž proběhl o dva roky dříve (čtvrt roku před parlamentními volbami z roku 2017, jež dostaly Stracheho partaj do vlády) ve vile na španělském výletním ostrově Ibiza. Vedli jej Strache, jeho pobočník Johann Gudenus a jeho srbská manželka Tajana se ženou, která vystupovala jako neteř ruského oligarchy Igora Makarova.

Velké oči

Popíjelo se a vedly se řeči. Ruska přišla s nabídkou politické podpory FPÖ, straně budoucího vicekancléře, v řádu milionů eur za příslib státních zakázek. Strache, opojený vědomím vlastní důležitosti a silou okamžiku, radil Rusce, kam má peníze převést s minimálním rizikem odhalení. Fantazíroval o převzetí deníku Kronen Zeitung. Kalkuloval následný tučný volební zisk. Kdybyste mu pustili Wagnera, byl by ten den nejspíš napadl Polsko.

Oba politici byli natolik v ráži, že přehlédli několik detailů. Jedním z nich bylo, že Igor Makarov sice má miliardy plynárenských dolarů, vyznamenání z Mongolska i Moldavska a titul čestného předsedy ruského cyklistického svazu, ale nemá neteř, která by jim mohla cokoli nabízet. Zadruhé si nevšimli, že v místnosti běží kamera s mikrofonem.

A protože si nevšimli, povídali. Gudenus měl plné ruce překladu, ale Strache byl rozjetý. Zbrojař Gaston Glock, dědička maloobchodního impéria Heidi Hortenová, realitní magnát René Benko, ti všichni nám platí, oslňoval domněle důležitou dámu. (Všichni uvedení to později s různou dávkou věrohodnosti dementovali.)

A pak zazněla osudná věta. „Novomatic, ten platí všem,“ řekl vicekancléř. Novomatic (viz box) je firma přes hazard, již vlastní rakouský magnát-poustevník Johann Graf; i v Česku známe její kasina Admiral. Tato věta zřejmě příběhu pomohla nabrat na netušených obrátkách.

Novomatic – italský incident

V roce 2012 potřebovala římská vláda každý halíř a přikázala hazardním firmám, aby si nainstalovaly automatizovaný účetní systém (v principu podobný EET). Rakouský Novomatic (snad v očekávání pokuty nižší, než by byl ušlý zisk) však neinstaloval nic. Italové, když na to přišli, od firmy chtěli 150 milionů eur. Pro Novomatic, jehož roční tržby čítají okolo pěti miliard eur, to nebylo nic příjemného. Proto zalobboval na ministerstvu financí, tvrdí například deník Der Standard, aby mu s Italy pomohlo.

V roce 2014 se Řím s Novomatikem dohodl a firma zaplatila jen 47,5 milionu eur. V inkriminované době byli ministry financí čtyři lidé, všichni z ÖVP, tedy lidové strany, která vládla tehdy stejně jako dnes.

Talentovaný pan Blümel

Nejpozději v době zveřejnění videa se vztahem hazardní lobby a strážců státní kasy začal zabývat zmiňovaný Federální protikorupční úřad. Podle jeho prohlášení, jež citoval list Financial Times, se mu věnuje „již několik let“, což může znamenat cokoli. Buď jak buď, úřad si zvolil druhý únorový týden, aby provedl razii u současného ministra financí Gernota Blümela.

Forenzní ajťáci a účetní specialisté prolezli ministrovi počítače. „Vyšetřování je vedeno na základě podezření, že odpovědná osoba z vedení nejmenované hazardní společnosti nabízela finanční dar nejmenované politické straně výměnou za podporu činitelů Rakouské republiky v zahraniční daňové záležitosti, jež danou firmu ohrožovala,“ pravilo vyjádření úřadu (ne nadarmo psal Franz Kafka německy, napadne čtenáře).

Blümel zareagoval stejně zábavně. „Jsem rád, že se tento rozhovor rozběhl,“ řekl novinářům. „Teď, když znám své nařčení, se mohu několika slovy očistit. Nikdy jsem nepřijal, ani bych nikdy nepřijal, žádný sponzorský dar od hazardních společností, zejména ne, pokud by to bylo formulováno jako ‚něco za něco‘,“ prohlásil devětatřicetiletý ministr, partajní kolega a nejbližší spojenec spolkového kancléře Sebastiana Kurze (34).

Jestli protikorupční úředníci budou takové prohlášení brát jako jednoznačné očištění od podezření, necháme samozřejmě na nich. Mezitím se můžeme věnovat druhé, pokud možno ještě zajímavější linii příběhu. Její konec vykoukl na veřejnost v Berlíně, kde požádal o politický azyl autor onoho legračního videa se Strachem a falešnou neteří.

Dlouhý epilog

Julian H. (německé úřady nesmějí vyzrazovat plné příjmení žadatelů o azyl, takže H. musí stačit) je soukromý detektiv a tvrdí, že schůzku na Ibize zinscenoval a zdokumentoval o své újmě, protože mu ležela na srdci zranitelnost rakouské demokracie. Na jedné straně je tu zkorumpovatelnost politiků, na druhé straně ruské nebezpečí, řekl loni novinářům v rozhovoru vedeném v berlínském vězení ve čtvrti Moabit.

Proč ve vězení, ptáte se? Inu, to není jednoduchá historie. Když Strache a spol. vystřízlivěli a odjeli z Ibizy, sebral Julian H. video a šel za vídeňským právníkem Raminem Mirfakhraiem, íránským rodákem, jenž se zřejmě vyzná; jeho dnes již bývalou partnerkou je bývalá miss Rakouska Katia Wagnerová. Tihle dva někde sehnali vysloužilého Stracheho bodyguarda, aby chodil za politiky a byznysmeny a pokoušel se jim video udat. Z důvodů, které přesně neznáme, nikdo z oslovených o video nestál. Julian H. tedy šel do Německa a odevzdal záznam tamním novinářům. Poté zůstal v Berlíně, kde jej však loni zatkli policisté kvůli podezření z prodeje kokainu (což nemá nic společného s naším případem) a z pokusu o vydírání Stracheho, ačkoli se exvicekancléř nikdy slovem nezmínil, že by ho někdo vydíral. Naopak podezření z „nevhodného využití sledovacích prostředků“ berlínský soud Juliana H. zbavil.

Ještě na začátku letošního roku se tedy měly věci tak, že Julian H. čekal na vyřízení formalit potřebných k vydání z Německa do Rakouska (kvůli kokainu). Když však 11. února vyšlo najevo, že prominentní člen Kurzovy vlády je podezřelý přesně z toho, o čem v Julianově videu mluvil Strache, požádal soukromý detektiv o azyl, protože prý v Rakousku nebude mít šanci na spravedlivý proces. Němci to odmítli s tím, že Rakousko je docela prima země a spravedlivému procesu se tam daří. Julian H. odpověděl, že se taková reakce dala čekat.

Strache loni založil novou stranu s názvem Team HC Strache a v jejím čele kandidoval na vídeňského starostu; partaj ve volbách ovšem propadla. (Za lidovce kandidoval jiný náš známý, ministr Blümel, a také neuspěl.) Jestli chtěl Julian H. prostě Strachemu řádně zkomplikovat kariéru, zřejmě se mu to povedlo. Na odpověď na otázku, kdo chtěl co dalšího, si ještě budeme muset počkat. Pokud se tedy aféra Ibiza nepřiřadí k vraždě JFK a dalším nevyřešeným záhadám vysoké politiky.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.